Focení s dronem v praxi

V minulém článku jsem popsal, jak mám nastavený dron na focení. V tomto článku bych se chtěl zaměřit na focení samotné.

Nebudu se zabývat tím, kde se smí a nesmí fotit. To nechávám na každém. Osobně se snažím pravidla co nejvíce dodržovat a jsem názoru, že by se mělo lítat s rozumem...ještě bych rád dodal, že tenhle článek je pouze sepsání mých zkušeností. Neberte ho jako bernou minci... Tak a jdeme na to...

Každému focení předchází větší či menší příprava. Ať už jde o počasí, místo focení, denní dobu a nebo místo východu či západu slunce. Místa vzletu a přistání si vybírám na nějakém odlehlém místě. Mám rád na focení klid. Je ale důležité, aby byl z místa zároveň výhled do míst, kde chci fotit. Kvůli signálu, aby bylo na dron vidět. Protože jak na potvoru, když je to nejlepší světlo, začne vypadávat signál, obraz se seká a kostičkuje a nebo se dron odpojí od ovladače a začne se vracet na Homepoint.

Lokaci na focení mám předem vybranou. Buď už jsem tam někdy byl nebo pomocí Google Earth a podle map. Rozložím drona, připojím tablet a nechám oboje spárovat. Většinou vzlétám z kufříku od drona. Je to kvůli víření prachu, dlouhé trávě nebo třeba rose. Objektiv musí zůstat čistý. Na dronu mám nastavenou výšku RTH(návrat domů)většinou na 100m kvůli stromům. Stačilo by třeba i 50m, ale tohle je jistota. Občas jen pro klidnou duši znova nastavím Homepoint J

Drona mám nastaveného jako v minulém článku. Clona pevná f2.8, citlivost nastavena na ISO 100 a kolečkem si nastavuju "světlost" fotky (expoziční čas). A nastaven expoziční bracketing (EBKT). Fotím pouze ráno před východem slunce během modré hodinky. Po východu slunce a ve zlatou hodinku. Odpoledne zase ve zlatou hodinku a po západu slunce. Hlavně před východem a po západu to má svá úskalí. Je celkem tma. Obzvlášť, když jsou mraky. Problém je v tom, že toho nemusí být na displeji moc vidět. Znalost lokace je tedy výhodou. Vím, kde vyjde nebo zapadne slunce. Podle toho vzlétnu do místa, odkud chci fotit. Před východem a po západu je světla méně a expozice může být 2 a více vteřin. Proto je důležité, aby nefoukal moc vítr. Je dobré udělat třeba 5 stejně dlouhých expozic kvůli rozmazání. Je větší pravděpodobnost ostré fotky. Další faktor je výška, ze které se fotí. Z 20m budou pravděpodobně rozmazané skoro všechny fotky s expozicí delší než 1s. Naopak z 300m se nemusíme bát i 5 a více vteřin. S rostoucí výškou si můžeme dovolit delší čas závěrky. V naprosté většině fotím proti slunci. Obvykle tam bývají nejlepší světelné podmínky a barvy. Zde přichází řada na již zmiňovaný expoziční bracketing. Dynamický rozsah scény bývá o hodně větší než použitelný dynamický rozsah snímače. Bohužel kolikrát nám ani EBKT dronu nedokáže úplně pokrýt rozsah scény.

 Tmavá expozice 1/320s a světlá 1/50s. To nám dává rozsah bracketingu cca   3 EV. Na ukázce je vidět, že je třeba světlou expozici ještě o 0,5 EV zesvětlit, aby byla použitelná pro další úpravy. 

Ideální rozsah bracketingu by byl někde kolem 4 EV a více kvůli rezervě. To bohužel vytýkám dronům od samého začátku, co s nimi fotím. A přitom je to jen otázka softwarového nastavení. Ideální by bylo nastavení jako na zrcadlovce. Např. 3 expozice po 2 EV. (-2 EV; 0EV; +2EV) Rozsah bychom měli 4 EV, což už je nádhera a s tímto se pokryje převážná většina světelných podmínek. Ale bohužel. Nastavení velikosti BKT kroků je jediná věc, kvůli které bych byl ochoten aktualizovat stroj. 

Takže jsem ve vzduchu a dolétnul jsem na místo, které jsem chtěl. Dronem se "rozhlédnu" a namyslím kompozici a celou si jí prohlédnu. Nastavím expozici podle "zebry" (varování přeexpozice). 

 Praxí mám vychytáno, kolik má být na středně exponované fotce přepalů, aby byla scéna správně expozičně nasnímána v celém dynamickém rozsahu. Aby mi všechny expozice pokryly vykreslení od stínů po slunce v záběru.

Každé podmínky a scéna potřebuje jinou střední expozici. To je pak na citu. Vždy udělám zkušební snímky, prohlédnu si hned fotky a pokud je třeba, tak upravím expozici. Nevím, jestli je to náhoda nebo záměr DJI, ale když dám prohlížení fotek, tak se ukáže jako první (poslední nasnímaná) ta nejsvětlejší a hned před ní ta nejtmavší. To je super. Hned je vidět expozičně pokrytý rozsah scény.  Prohlížení zabere jen pár vteřin, protože prohlídnu jen dvě fotky. Tyto zkušební snímky dělám vždy v tom místě, kde jsou nejtěžší světelné podmínky. Tzn., pokud má být slunce v záběru, tak právě tam. Pokud není, tak v místě slunci nejbližšímu nebo tam, kde se jeví dynamický rozsah scény jako největší. Po prohlédnutí začnu snímat. Tento postup platí hlavně pro panorama. V dnešní době často už ani zkušební snímky neprohlížím. Zkušenostmi vím, že je expozice OK. Pro jeden snímek plošně nastavím rovnou kompozici, kterou chci nafotit. Prohlédnu snímky a pokud je třeba pohnout s expozicí, tak to udělám. Pak mám v podstatě 10 expozic, takže je ještě větší výběr z čeho vybírat pro následnou úpravu. Když jsou opravdu náročné světelné podmínky, tak fotím 10 expozic rovnou. Dostanu tak rozsah třeba 5 a více EV, s čímž už se dá celkem slušně pracovat v postprocesu. Vznikne tady jen jeden problém. Tím je lehký pohyb dronu, tudíž je třeba fotky zarovnat, aby na sebe jednotlivé pětiexpozice seděly. Při jedné sérii fotek to není třeba. Vyfocení trvá cca 1s. Kdežto než se fotky uloží a než se upraví expozice, tak vždy k pohybu dronu dojde. Zase je to přímo úměrné výšce. V 300 m není třeba zarovnání dělat. Tam ani metrový pohyb dronu není znát. Tenhle postup opakuju při celém focení. Samozřejmě, potřeba dělat zkušební expozici záleží na světelných podmínkách. Když se změní, tak se musí změnit i expozice. Někdy to je 5 min stejné a někdy se to změní během pár sekund. V mé výbavě jsou 2 baterie, takže většinou provedu jedno mezipřistání na výměnu. Dva kusy baterií většinou stačí tak akorát na to nejlepší světlo. Mám teda nasnímáno a baterie mě zažene na přistání. Po přistání si většinou ještě fotky rychle projedu na místě, abych věděl, jestli se mám těšit domů na prohlédnutí na monitoru :)

Doma fotky prohlédnu, ať vím, jestli z toho něco bude. Pokud byly nějaký fajn podmínky, tak většinou udělám nějakou rychlovku kvůli náhledu, jak to vypadá složený. Fotky pak nechám chvilku uzrát a po nějaké době se do nich pustím. Tady začíná další krok v celém postupu. Vstupní data mám nasnímaný dobře, to vím už ve vzduchu, protože dodržuji "pracovní postup". První podmínka pro dobrou fotku je tedy splněná. Úpravou se dá leccos zachránit, ale i pokazit... a jdu na to... děj se vůle boží :)

Možná by ještě chtělo zmínit všechny programy, které používám. Jsou tři. Na prohlížení RAWů mám Zoner 16, na úpravu RAWů a výsledné fotky používám zásadně Photoshop CS6 a konečně na skládání panoramat Autopano Giga. Vyzkoušel jsem řady programů na jednotlivé úkony a tyhle mi sedí nejvíce.

Vybrané RAWy (5 expozic) si přetáhnu ze Zoneru do Photoshopu. Ty se otevřou v Camera Raw, což je plug-in ve Photoshopu (PS). 

Začnu upravovat jednotlivé expozice zvlášť. Začínám tou nejsvětlejší. V převážné většině chtějí vytáhnout stíny. Dál přes křivky doladím celkový kontrast a světlost. Šoupátko kontrast nepoužívám. Nevím, na jakém funguje principu. U křivek vím, že okraje histogramu zůstanou nezměněny a kresba ve stínech bude pořád stejná i po přidání kontrastu. Občas malinko stáhnu jasy, ale to je zbytečný. Zbytečně se tím přijde o takový "šmrnc" nebo jak to nazvat...a jako poslední krok nastavím vyvážení bílé (WB). To většinou jako jedinou úpravu synchronizuju na všechny fotky. Pak upravím nejtmavší expozici. U té většinou stáhnu expozici, stáhnu jasy a bílou. Křivkou to ještě celé ztmavím. Pak upravím zbylé expozice. To už je podle potřeby. Ale zase jen jasy, stíny a křivky. Nic víc nepoužívám. Obvykle použiju prostřední nebo druhou nejsvětlejší expozici jako výchozí podklad pro oblohu, takže s tou si pohraju, aby se na ní už nemuselo dál sáhnout a v prolnutí se jen doladily přepaly. Tím veškeré úpravy končí a vše vyexportuju ve formátu TIFF. Je bezztrátový a tudíž je pro další úpravy asi nejlepší.

 TIFFy otevřu opět v PS. Všechny fotky si nakopíruju do jedné fotky jako vrstvy a seřadím je od nejtmavší po nejsvětlejší. 

Když mám podklady jen z jedné pětiexpozice, tak nedělám nic. Když mám podklady z dvou pětiexpozic, tak všechny vrstvy zarovnám, aby na sebe seděly. A teď začíná asi takový nejtěžší krok v celém postprocesu. Tím je samotné prolínání vrstev pomocí masek. Photoshop je jednoduchej program. Složitý jsou masky. Jejich vytvoření, úprava atd...a photoshop je právě o maskách a o práci s nimi :) 

Samotným prolínáním expozic vás nebudu zatěžovat. Minimálně v tomhle článku. Je to složitý na vysvětlení. Navíc mám své postupy, které jsem si za ty roky vypracoval. Každý má jiný postup. Navíc se na youtube a na internetu nechá najít spousta návodů, jak na skládání a prolínání expozic. Stačí zadat exposure stacking, exposure fusion, exposure blending... video dá za tisíce slov, navíc to člověk i vidí. Takže, když se podaří expozice složit, tak se vrhnu na úpravy výsledné fotky. Píšu když...ono se to pokaždé nepovede...resp. nepovede na poprvé. Dokud to není podle představ, tak to opakuju. Musí to být 100%. Přes to nejede vlak! Dejme tomu, že se zadařilo. U výsledné fotky nastavím pomocí křivek kontrast, a doladím WB. Přes barevné kanály jemně doladím barvy a občas podle potřeby lehce saturaci. U každé úpravy většinou udělám nějakou masku. Aby byly úpravy lokální. Ještě to celé lehce doostřím a uložím. Pak ještě zmenším, doostřím a uložím pro web. 

Víc úprav nedělám. Nemá to cenu. Pokud je základ fotky (světlo, podmínky, atmosféra...) dobrý, tak k slušnému výsledku nejsou moc úpravy potřeba. Všechny úpravy dělám co nejvíc s citem, aby to nebylo přehnané. Každopádně každá fotka potřebuje úpravu. Nejsem zastáncem názoru "tak jak to vylezlo z dronu, bez úprav atd..." Když už nic jiného, tak formát jpeg upraví dron. A upraví ho 1000x stejně. Tudíž zde není prostor na nějaký rukopis a na přidanou hodnotu autora. Když to vyfotí 10 dronů stejně nastavených, tak vznikne 10 stejných fotek. Když to upraví 10 lidí, přidá tam každý něco ze sebe, tak vznikne 10 různých fotek... za léta praxe už mám naučené svoje postupy a ty dávají mým fotkám jakýsi rukopis. 

Tady je ještě výsledná fotografie. Zmenšená a uložená pro web.

To by bylo k samotnému focení a k mým úpravám fotek asi vše. Úpravy jsem vzal trochu letecky, protože každý si to dělá po svém a v jiném editoru. Nemá teda cenu někomu nutit moje postupy. Doufám, že jsem trochu osvětlil, jak lze fotit a fotky upravovat. V podstatě to není žádná věda, ale chce to dodržet pár pravidel a výsledek je zaručený... Fotku dělá světlo...:)  Tomu, kdo článek dočetl až sem děkuji :)

V příštím článku bych se chtěl zaměřit na focení panoramatických fotografií v praxi.