Jak fotit panorama pomocí dronu

V minulém článku jsme si řekli, jak fotím fotky pomocí expozičního bracketingu a jak je upravuji. V tomto článku bysme se měli dostat ještě o level výš. Jedna fotka je pro nás někdy limitující. Hlavně co se kompozice týče. Další limitující faktor může být např. rozlišení kvůli tisku. Drony mají většinou pevná ohniska a tudíž nejde udělat širší záběr. Proto je tady řešení v podobě panoramatické fotografie. Panorama není určitě vůbec nic nového. Existuje skoro tak dlouho, jako samotná fotografie. Výhodou tohoto druhu fotografie je především kompoziční volnost a vznikají snímky, které nejde běžným okem vidět. Jsou pro nás tedy zajímavější a poutavější. Panoramatická fotografie má ale svá úskalí, na která se teď podíváme.

Většina dronů ve střední finanční hladině nabízí přímo funkci panorama v aplikaci. Dron si nasnímá celou scénu plně sám. Jsou i funkce na sférická panorama, planetky a já nevím co všechno. Tyto funkce jak je mým zvykem opět vůbec nepoužívám. Výsledky nejsou vůbec dostačující. Nemám celý proces pod kontrolou.

Prvně by možná stálo za to si říci, co vlastně panorama je. Jde o složeninu minimálně dvou podkladových snímků. Skládá se buďto klasicky horizontálně nebo vertikálně (vertorama) nebo se kombinují oba postupy a vznikají víceřadá panorama. O těch třeba někdy příště.

Výhody: 

- kompoziční volnost

- širší úhel záběru oproti jedné fotografii (až 360°)

- možnost většího tisku díky většímu rozlišení

- nevšední úhel záběru oproti lidskému oku

- částečné odstranění odlesků v optice

Nevýhody:

- větší pracnost při snímání

- složitější postproces

- vyšší nároky na hardware a software počítače

- delší doba snímání (měnící se světelné podmínky)

- ještě lépe nastavená expozice oproti jedné fotografii

- více odlesků a "závoje"

Jak teda samotné panorama nasnímat? Úplně jednoduše. Nejprve si vybereme kompozici. Opět nastavíme bracketing stejně jak píšu v minulém článku včetně vyzkoušení expozice a prohlédnutí podkladových fotek. Expozici máme teda nastavenou správně a nyní jdeme na samotné snímání celého panorama. 

Scénu snímáme zleva do prava nebo obráceně. Osobně jsem si spíš zažil první variantu, ale je to úplně jedno. Zde nastává největší úskalí celého snímání. Tím je překrytí jednotlivých fotek. Obecně platí překrytí minimálně o 1/3 fotky. 

Pokud je nějaké složitější popředí nebo je popředí hodně blízko klidně i o polovinu fotky. Obecně platí, že čím větší přesah, tím lépe. Někdy to ale platit nemusí a program může mít se složením problém a jsou vidět spoje. Nasnímáme jednotlivé podkladové snímky. Osobně doporučuji pořídit o jednu fotku více z leva i zprava. V postprocesu se snadno fotka ořízne. Během složení v programu se musí fotky deformovat, aby šly napojit na sebe a následný ořez je vždy nutný. Nepřijdeme tak o chtěné části výsledné kompozice. Ideální je hned po nasnímání panorama fotky prohlédnout. Zde je to asi důležitější, než u jedné fotky plošně. Panoramatické scéna většinou mívá větší dynamický rozsah. Je tedy nutné přesněji exponovat. Navíc si znovu projdete celou kompozici. Člověka mrzí, když doma zjistí, že mu jedna podkladová fotka chybí. Je to sice zdlouhavější, ale je lepší udělat jednu fotku pořádně, než dvě napůl.

Mám tedy perfektně nasnímáno a nastupuje práce v počítači. Opět postupuji stejně jako v minulém článku a proto jen letecky... Prohlédnutí v Zoneru-> otevření všech expozic v Camera Raw ve Photoshopu-> úpravy jednotlivých expozic zvlášť (stačí vždy jen každá jedna expozice)-> zde je jeden krok navíc a tím je synchronizace jednotlivých expozic podle těch upravených (potřebujeme dostat totožné hodnoty u všech fotek každé jednotlivé expozice)-> export do formátu TIFF. Až sem je postup v podstatě totožný jako u jedné fotky plošně za použití expozičního bracketingu.

Zde vzniká jeden krok navíc a tím je spojení jednotlivých expozic do expozičních vrstev. Expoziční vrstva je vlastně složené panorama o každé jednotlivé expozici. Když tedy používáme 5x EBKT, tak musíme dostat 5 totožných panorámek ve smyslu kompozice a každé o stejné jiné expozici. Ty se následně prolnou. K tomuto skládání používám program Autopano Giga. Zkoušel jsem i jiné programy jako je např. PTgui. Ten je také výborný a umí skládat podle expozic. Vložením TIFFů do Autopano se nám otevřou jednotlivé fotky plošně jako skupiny fotek. U každé je napsáno, z kolika expozic je skupina složena. Každá skupina musí být složena ze stejného počtu fotek, jinak nám to program nesloží. 

Tady je potřeba se zastavit a vrátit se úplně na začátek. Aby se podkladovky správně složily do expozičních vrstev a výsledného panorámka, je nutné, aby měly naprosto stejné parametry. Proto je důležitá správná synchronizace při úpravách v Camera Raw. Ale úplně zásadní je focení v manuálním režimu. Pokud začnete fotit na automat, tak se vás tenhle článek netýká. Na automat úplně zapomeňte. Buď nám po složení vzniknou viditelné spoje především v obloze nebo se to celé vůbec nesloží. Takže tudy cesta nevede... Tak zase zátky na konec... Autopano nám našlo a spojilo vše, tak jak mělo. 

Nastavíme si parametry složení, potvrdíme a dáme "detect" pro složení panorama.

 Pano máme složeno a je třeba ho dál upravit.

 Upravuje se především styl projekce. Osobně nejvíce preferuji sférické (spherical) nebo cylindrické (cylindrical). Každé má svoje. Přirozenější je dle mého to první. Je ale vhodnější na panorama max. o 5 fotkách plošně. Pak už nám vznikne docela nudle, na které toho není příliš vidět (myšleno převážně na webu, velkoformátový tisk bude OK). Je vhodné srovnat horizont a svislice, pokud jsou na fotce jasně zřetelné svislé linie jako třeba komín, Ještěd apod. Dále je zde možnost nastavit ořez a podobně. Funkcí to má hodně, ale ostatní věci upravuju ve Photoshopu. 

Je zde i indikace kvality spojení (RMS). Ta je moc důležitá. Pokud je zelená vlaječka s nápisem "excelent", máme vyhráno. Pokud máme ozanžovou nebo dokonce červenou vlaječku a nápis "good, bad" apod. je nutné dodat jednotlivé body spojení ručně. Ale o tom třeba někdy příště. Je to na delší článek. Budeme tedy říkat, že se vše povedlo. Otevřeme si nastavení renderování výsledného panorama.

 Důležité je nastavit formát "psd,psb". To je fotošopáckej formát umožňující vrstvy. DPI mám vždy na 300 a barevnou hloubku 16 bit. Prolnutí nastaveno na Anti-ghost. Vybereme místo uložení. Implicitně je nastaveno tuším na plochu a dáme rendrovat. Občas mu to trochu trvá při více snímcích. Má nejlepší roky za sebou.

 Jak mi to PC všechno schroustá, otevřu uložený "psb" soubor ve Photoshopu.

A tady už víme, jak na úpravy z předešlého článku, proto opět letecky. Základní úpravy jako je kontrast, úpravy barev, křivky atd...samozřejmě masky, masky a masky...je to přeci Photoshop. Doostření, uložení, zmenšení, doostření a uložení pro web. To už je taková rutinní písnička. Tím je fotka hotová... Ještě ukázka hotové fotky.

V druhé části článku bych se ještě chtěl věnovat několika úskalím panoramatické fotografie. Je třeba si uvědomit, že i u panoramat platí kompoziční pravidla. Proto je vhodné kamerku naklonit tak, aby byl horizont v některé třetině. Když máme nudnou (modrou)oblohu bez mraků, je ideální, aby obloha zabírala max. horní 1/3 výsledné kompozice. Horizont uprostřed je většinou na škodu. Další problém vychází ze samé podstaty panorámka. Tím je sluníčko v záběru, resp. protisvětlo. Okolo sluníčka je samozřejmě nejlepší světlo, barvy, atmosféra atd. Se sluncem v záběru souvisí asi největší nedostatek, vada a nedokonalost droních objektivů... A tím jsou reflexe, prasátka, odlesky... Nafocením scény jako panorama si kolikrát můžeme reflexe odstranit, ale i přidat. V pozemní fotce si pomůžeme antireflexními snímky, což u dronu jaksi nelze takže si musíme pomoci, jak jen to jde. U dronu se dají celkem obstojně odstranit jejich "vhodným" umístěním na fotce. V principu jde o to dostat odlesk do místa, kde ho můžeme překrýt vedlejší fotkou. Kolikrát stačí natočení pár stupňů a prasátko máme krásně u kraje fotky. Přesně tam, kde ho dokáže zlikvidovat vedlejší fotka. Na ukázce je to pěkně vidět. Odstranění prasátek za mě většinou udělá Autopano. Ostatní, které zůstanou se musí zůzně ručně vymaskovat v Photoshopu.

Další věcí je počet fotek. Hodně lidí se nechá strhnout tím, že fotí panorama...takže nasekat co nejvíc fotek. Je třeba si uvědomit, že v dnešní době kouká většina lidí na fotky na Facebook nebo Instagram přes mobil. Na vzniklé nudli není nic vidět. Na zdi v 3m tisku to bude samozřejmě někde jinde. Prostě i u panorama platí zlaté pravidlo "méně je někdy více". Osobně fotím max. 5 fotek v jedné řadě. Když fotím víc jak 5, tak přidám další řadu. O tom někdy příště.

A ještě poslední věc je celkový přístup k celému postupu. V podstatě jsou asi dva. Ten co používám a popisuji zde je, že se složí expoziční vrstvy a následně prolnout. Lze to uchopit i obráceně. Tzn. prolnout jednotlivé kompozice z hlediska expozic a výsledné prolnuté snímky složit ve výsledné panorama. Tedy v podstatě se postup obrátí. Tady je ale důležité upravit veškeré fotky naprosto totožným způsobem a se stejnými hodnotami. Ideální je vytvořit akce ve Photoshopu a následně aplikovat na ostatní fotky. Tímto postupem se nechá úplně vyhnout programu na skládání panoramat a lze to udělat kompletně ve Photoshopu. Já preferuji svůj postup. Přijde mi jako lepší a to protože prolínám už celé panorama do sebe a vidím výsledek na celém snímku. Kdežto v druhém postupu je vidět výsledek až téměř na konci po hodně úpravách. Někdo používá ten druhý postup a výsledky jsou perfektní. Opět je to tedy o jakési individualizaci a celkovém workflow.

Na závěr bych rád zmínil, že tenhle postup není nijak závazný a postupně jsem se k němu dopracoval. Je opět na každém, jaký postup mu vyhouje. Tomu, kdo dočetl až sem bych rád poděkoval a doufám, že byl článek užitečný. Dobré světlo :)